Listopad 2019
Rodina, která si Maxe pořídila jako štěně, ho vychovávala velmi tvrdou rukou až v Maxovi vyvolali takovou agresi vůči lidem, že ho nakonec v jednom roce jako nebezpečného sami odložili do útulku. Bohužel ne každý útulek je dobrý útulek a tak násilí na Maxovi pokračovalo další čtyři roky než byl útulek uzavřen. Většina psů byla převezena do jiných útulků, ale s Maxem nikdo nechtěl mít nic společného a tak se ho ujal spolek Dočasky De De a Max se dostal k nám. Byla jsem osobně Maxe v útulku vyzvednout a musím říct, že to,co jsem tam zažila ve mně zanechalo obrovský pocit hořkosti a beznaděje. Max byl doslova odchycen jako divoké zvíře a já viděla v jeho projevu obrovský strach, ale i odhodlání se bránit. Dostala jsem dost informací o jeho chovaní, které bych mohla shrnout asi takto: " Problémový pes s kterým je velmi těžké vyjít, nesnáší jakoukoliv manipulaci, vodítko problém, obojek problém, procházka problém, veterinární vyšetření nemožné, očkování pouze zpacifikováním ……a hlavně bez varovaní okamžitě kouše."
Cestou domů s Maxem v autě jsem v hlavě měla jen jednu jedinou otázku: „ Bože, co s tím psem budu dělat ?!“ První dny u nás jsem se smíšenými pocity Maxe sledovala a více méně po něm nic nechtěla. Pak se začalo s Maxem pracovat. Co bylo pozitivní, ukázalo se , že práce ho baví, pracuje rád a s nadšením, na druhou stranu velmi rychle měnil své rozpoložení a i zcela bezděčný pohyb nebo situaci okamžitě vyhodnotí jako hrozbu a hned z uvolněného veselého psa byl napjatý pes ve střehu připravený zaútočit. Člověk vedle něj musel své chování, pohyby a reakce velmi kontrolovat. Naštěstí jsme pochopili jeho signály a řeč těla, která byla velmi zřetelná a tak jsme každou jeho hrozbu nenechali dojít až k útoku.
Za tři měsíce se Max naučil spoustu věcí. Základem bylo hodně triků, kterými jsme Maxe zaměstnávali a učili ho spolupráci s člověkem, ale součástí byly i základní věci, jako nasazení obojku, připnutí vodítka, nasazení náhubku, doteky. Max však byl stále jako Dr. Jekyll a pan Hyde. Ze psa který si užívá lidský dotek a pozornost se okamžitě měnil v hrozbu útoku. Na konci ledna 2020 i přes velkou obezřetnost došlo souhrou několika okolností a mého chvilkového zaváhání, kterého jsme si vědoma k tomu, co nikdo z nás nechtěl. Max nám ukázal tu nejhorší svou tvář a velmi razantně a tvrdě zaútočil.
Za 35 let práce se psy jsem se nevyhnula občasnému útoku a samozřejmě i pokousání, ale to co mi předvedl Max bylo tak razantní a tak brutální, že poprvé v životě jsem ze psa měla opravdový strach. Ve velmi krátké době svůj útok zopakoval vůči dalšímu trenérovi a přesto, že v jeho hlavně pravděpodobně důvod pro útok měl, příčinu jsme si mohli jen domýšlet neboť v osudný okamžik mu trenér nevěnoval žádnou pozornost a byl od něj vzdálen několik kroků.
Nikdy jsem práci s žádným psem nevzdala, ale tentokrát, s pocitem selhání, jsem se domluvila s dočaskami, že s Maxem již pracovat nemůžeme. Já měla vůči Maxovi velký blok a to je něco, co trenérovi neumožní se potřebně uvolnit a navodit správné rozpoložení pro práci se psem. A ostatní své trenéry jsem nemohla vystavit nebezpečí. Co teď s Maxem dál ? Max není pes pro obyčejného dočaskáře a tím rozhodně nesnižuji tyto obětavé lidičky. Navíc rozhodně to není pes, kterého by bylo možné v dohledné době, zda-li vůbec někdy nabídnout do adopce. Dostali jsme se do patové situace.
Osud byl však Maxovi nakloněn a tak se našla další dobrá duše, která byla ochotná s Maxem v naší práci pokračovat a tak putoval na Moravu do Studené loučky k Alici.
Alice je zkušený psí trenér a dostala od nás maximum informací, videa s naší prací a Maxe jsme spolu velmi pečlivě probrali. Po několika měsících bohužel i Alice po zralé úvaze dospěla k názoru, že Maxe nikdy nebude možné bezpečně nabídnout k adopci, tak strašně moc se na něm podepsalo a zakořenilo prvních pět let jeho života.
Všechno to, co se odehrálo v Maxově životě není jeho vina, on si nevybral tyranské páníčky ani útulek, kde místo pomoci byl nadále utvrzován v tom, že člověk je hrozba a je potřeba se bránit všemi zbraněmi. Max není ten kdo by měl být odsouzen a tak nemá tento příběh ani smutný konec ani happy end, ale přesto pro Maxe končí nejlépe, jak mohl. Max zůstává pod spolkem Dočasky DeDe, ale v doživotní péči Alice v jejím psinci, kde bude i nadále pracovat, hrát si se psími kámoši, chodit na procházky, mít dostatek jídla a teplý pelíšek a už nikdy mu nikdo nebude ubližovat. Není to jako mít svou rodinu, ale pro Maxe je to v jeho životě sedmé nebe.